22. 9. 2024

Lidé jsou všude stejní

Putoval tropickým pralesem i polárními pustinami. Setkal se s význačnými osobnostmi naší civilizace i s příslušníky domorodých kmenů žijících ve skrytých koutech naší planety. A ze všeho nejvíc mu voní Česko. To je režisér, cestovatel a polárník Petr Horký.

Co se ti na cestách hluboce vrylo do paměti, a hlavně do srdce?
Já bych k tomu přidal ještě „do nosu“ a „do rukou“. Intenzivně totiž vnímám vůně a dotyky. Stále cítím, jak jsem si poprvé podal ruku s Thorem Heyerdahlem, když jsem držel ruku Jeho Svatosti Dalajlámy, když jsem si potřásl rukou s Jane Goodalovou, pamatuji si stisk ruky Miroslava Zikmunda… To jsou okamžiky, na které nelze zapomenout. 

Na které zážitky nezapomeneš?
Určitě budu vzpomínat na Kamerun, gorily, a hlavně setkání s Pygmeji. V hloubi kamerunského pralesa nás vítali, nakonec vzali své tradiční hudební nástroje a začali hrát a zpívat. Pak nezapomenu na svou první návštěvu Velikonočního ostrova v osmadevadesátém. To tam ještě nebyly žádné ploty, žádné zábrany. Půjčil jsem si tam koně a celý ostrov procestoval, prolezl jsem si, co jsem chtěl, spal jsem tam na kraji sopky, kde jsem děsně zmokl… Ale že jsem ten ostrov měl pro sebe, to je jeden z mých nejlepších zážitků.

Vyrazit na cestu >

Polární cesty jsou pro mě součástí duševní hygieny. Dobrečím si tam své smutky, dochechtám si tam svoje radosti, dopřemýšlím svoje myšlenky.

Se zatajeným dechem jsem se díval na rozhovor, který jsi pořídil s příslušníkem indiánského kmene Waorani z amazonského pralesa Peňou. Šlo o to, že jeho vesnice se rozhodla otevřít světu a uvítat turisty. Co se ti při povídání s Peňou honilo hlavou?
Byl jsem tam tři týdny a potvrdilo se mi, co už jsem řekl před chvílí – že jsou všichni lidé stejní. Holky se chtějí líbit, kluci vytahovat, hádají se kvůli stejným malichernostem jako my. To byl nejsilnější zážitek, který jsem si z té vesnice dovezl. 

Jak se mluví s lidmi z tak odlišné kultury? Aby to nepůsobilo, jako když se díváme „na zvířata v zoo“?
První den se na ně přesně takto koukáš, ale oni na tebe taky. Když jsme vystupovali z letadla, tak si na nás sahali, plácali nás, chechtali se, sahali mi na vousy. Já si zase sahal na ně a řehtali jsme se sobě navzájem. Za dva dny jsme si na sebe zvykli a už jsme řešili to, co jsme řešit potřebovali. V tu chvíli rozdíly zmizí a už nikdo není „zvířetem v zoo“.







Tvým hlavním záběrem jsou ale kraje klimaticky protikladné, prezentuješ se jako polárník. Póly máme dva. Liší se od sebe?
Naprosto! Na severu v Arktidě šlapeš po zamrzlém moři, je tam stoprocentní vzdušná vlhkost. Kdykoli se pod tebou může prolomit led a propadneš se do moře. Naopak Antarktida je kontinent s naprosto suchým vzduchem stejně jako na pouštích. Suchý vzduch je i na Sibiři, kde žijí lidé v sedmdesátistupňových mrazech. V Grónsku pak žijí Inuité s matriarchálním zřízením. Mají tam jinak nastavené hodnoty a životní podmínky. 

Co plánuješ teď?
Rád bych se někdy podíval do Papua-Nové Guineje, tam jsem ještě nebyl. Teď aktuálně ale žiji přípravou knihy o Thoru Heyerdahlovi, dávám ji dohromady společně s jeho vnučkou. Známého cestovatele v ní popisuji z jeho lidské stránky. Pamatuji si ho jako velkého profesionála, který ale vůbec nebyl nafoukaný. Vlastně všichni lidé, kteří něco dokázali a které jsem osobně poznal, neměli potřebu ze sebe dělat mistry světa. 

Koupit jízdenku >

TEXT: Daniel Mrázek
FOTO: archiv Petra Horkého
Celý článek najdete v podzimním vydání 
magazínu Leo Express

Sdílejte článek:

  • 0 x

  • Zkopírovat URL

Přihlásit se do věrnostního programu Smile Club

nebo
Zapomenuté heslo

Ještě nemáte účet?

Přihlášením souhlasím s podmínkami věrnostního programu, se zpracováním osobních údajů a prohlašuji, že jsem dosáhl věku 16 let. Storno jízdenek je možné pouze do leo kreditů.